V tomhle to měli asi naši věřící předci jednodušší, často řešili něco problematického, až když to opravdu nastalo.
Často se prostě odevzdali "do rukou Božích"...tedy důvěřovali Božímu vedení a tomu, že se dějou věci tak, jak mají...a žili přítomností.

Čemu vlastně věříme my? Novinám? Doktorům? A kterým? Jedni říkají to, druzí ono.
Strach je strašlivě destruktivní...strašlivě oslabuje...a "láká" do života ty blbý příběhy.

Co přestat sledovat noviny a televizi?

Co bychom udělali, kdybychom věděli, že za týden umřem? Jak bychom se snažili ten poslední týden užít?
Proč člověk žije budoucností a strachem z ní, když TEĎ se nic neděje?

To byly otázky, co jsem si často pokládala já sama...sobě.

Minulost není, leda v naší paměti, budoucnost ještě není...a jak prožívám současný okamžik?...uvědomuju si, že tím formuju tu budoucnost?