Když byly moje děti malé, nikdo nic neřešil, nic mi neodpustil, i když jsem měla zkrácený úvazek, byla jsem často ve škole víc než ti s plným. Zažila jsem i pocit, že mi vedení spíš hází klacky pod nohy, ač jsem kvůli dětem prakticky nechyběla (marody řešil hlavně manžel). Nakonec to vyústilo v můj odchod z práce.

Kdybych pracovala na směny, nevadilo by mi mít šichty o svátcích, zejména těch pro ostatní tak významných (Vánoce, Velikonoce) a brala bych si je dobrovolně. Stejně tak odpolední místo ranních. Ale spíš proto, že by to tak vyhovovalo mně, než že bych chtěla přehnaně vyjít vstříc. A očekávala bych, že když někdy nebudu moct, že se kvůli tomu někdo nenaštve a nebude si to vynucovat, což je, bohužel poměrně časté, že když někdo něco dělá častěji dobrovolně, že se mu z toho udělá povinnost a ostatní to berou jako samozřejmost.