"Myslím, že nikdo nemá problém vyjít vstříc v rámci pracovních povinností, ale pravidelně dělat za někoho nad rámec mých pracovních povinností (a platu) zkrátka nejde."

Pořád nevím, jak se vůbec pozná, že pracuješ za někoho. Teda, když se původně bezdětná vrátí a chce změny, tak se to pozná. A u učitelů se to taky pozná, když má každý svůj rozvrh.

Jinak je ale spousta prací, kde se to nepozná. Když bereme nového zaměstnance, tak si s kolegy sedneme a rozhodneme se, jak by nám pomohl. A většinou dostane něco, co se nikomu nehodí (třeba chodit na brzo nebo tam naopak být dýl v některé dny nebo zaskakovat za dětnou). Dotyčný pak ani neví, že to vlastně dělá za Pepu/Blaženu, a že Pepovi/Blaženě se za to neubralo z platu a jemu se nepřidalo, přestože on tam zkrátka nastoupil s tím, že to tak je. Za mně třeba v posledních letech masivně kvůli dítěti zaskakují dva noví kolegové (mladík a šedesátník). Časově i věcně, protože já mám zase víc práce, co se dá dělat domova. Takhle to dostali, když nastoupili, žádné dodatečné finanční ohodnocení za to nedostávají a po pravdě mi to přijde úplně v pořádku.