Aneb "já jsem si to kdysi vyžrala, tak si to vyžer taky".

Přemýšlím o tom, že lidi, kteří to neměli nebo nemají v životě úplně jednoduché, a v nějaké situaci třeba měli potřebu pomoci a nedostalo se jim jí v takové míře, jakou potřebovali, případně musí řešit složité situace, mají tendenci být tvrdí na své okolí, tak jako museli být tvrdí sami na sebe.

Pozoruju to u sebe a čtu to občas i tady.

Někdy mi to přijde, že je to až zbytečně moc (samozřejmě když čtu někoho jiného, protože sám u sebe má člověk vždycky pocit, že je to "přiměřeně" , ale uvědomuji si že někomu můžu přijít zbytečně tvrdá i já).

Když to udělá někdo mně (tj. potřebuju politovat a místo toho se mi dostane nějakého "nelituj se"), je to hodně nepříjemné. Zase ale na druhou stranu je někdy těžké mít pochopení pro někoho, kdo se hroutí z toho, že mu dejme tomu prarodiče hlídali JEN 14 dní o prázdninách, když ten dotyčný třeba neměl hlídání žádné a taky si musel nějak poradit.

Snažím se nebýt tvrdá zbytečně, protože na druhou stranu ze zkušenosti vím, že někdy člověk to "pohlazení" potřebuje, v životě se mi ho častokrát i dostalo a obecně si myslím, že život ve skutečnosti tak tvrdej není, ale nevím, jestli se mi to tak úplně daří. A úvodní věta (já jsem si vyžrala, tak si taky vyžer) mi byla hodně nesympatická v útlém mládí, ale jak stárnu, tak se mi to posunuje vlastně trochu víc tímhle směrem, asi ve stylu "nebuď přece takovej cimprlich."

Jak to máte s tímhle vy, cítíte se jako tvrďáci nebo jako soucítící, a posunujete se s věkem k jednomu nebo k druhému?

(P.S. Jak to píšu, tak si uvědomuji, kolik lidí se ke mně k životě zachovalo hezky a s pochopením, a že pomyšlení na ně mě obrací směrem od té tvrdosti k většímu pochopení )