nejde ani tak o to, jak to říkají jiní mě, ale spíš co jsem sama zažila. Tam, kde si pamatuji situace, kde jsem si to opravdu musela vyžrat pak svým nejbližším se to snažím ulehčit a pomoci, aby oni nemuseli vyžírat. Prostě se snažím a chci být oporou. Mě samotné často pocit opory chybí.
Jen upřímně přiznám, že čekání na tu chvíli, kdy si ten druhý tu pomoc uvědomí a "začně" za ni být vděčný je někdy dlouhé, v některých případech budu čekat asi ještě hodně dlouho.