"Ono to přátelské negování ale může být i nastavením toho dotyčného. Občas se mi to povede (ne úplně úmyslně, to bych zdůraznila), ale vidím věci hodně optimisticky a někdy to možná i ne úplně šťastně ventiluju.
Ale hlídám se, páč chápu, že to není úplně žádoucí."

Takhle podobně to mám taky, protože mně samotné to docela pomáhá, vědět, že něco, co se mně jeví úplně blbě, není konec světa a má to řešení.

Respektive rozlišuju dvě fáze, třeba s tím bezlepkem - v první fázi, jakmile bych se to dověděla, bych asi ocenila spíš to "to je ale opruz", jak píše Kopřiva.
Ale až bych se z toho trochu oklepala, tak by mi začalo v hlavě šrotovat "a čím budu to ubohý dítě krmit, když ve všem je lepek", a v téhle fázi bych spíš ocenila informaci, že dneska už je k dostání docela dost bezlepkových potravin (= má to řešení), a naopak řeči o tom, jaká je to hrůza, by mě utvrzovaly v tom, že je to fakt asi hodně blbý.

Problém je, že ten druhej nemůže úplně poznat, ve který fázi se zrovna nacházím, ani jaký ty fáze mám zrovna já, a může se netrefit, aniž by to myslel zle.

V tomhle asi pomůže koukat, jak ten druhej člověk reaguje, a zařídit se podle toho, což podle mýho názoru docela i jde.

Jo a ještě - tu informaci, co psala Kopřiva, bych asi nepoměrně víc ocenila u člověka, který s tím má vlastní zkušenost (bezlepek v rodině), než u někoho, o kom vím, že nemá, protože od toho prvního bych to vnímala jako pozitivní ujištění, že to není tak zlý, protože si tím prošel taky, ale od toho druhýho možná jako neznalost a nezájem.