Já jsem z podstaty hodně soucítící, ale... Záleží na mnoha a mnoha okolnostech. V jaké se zrovna nacházím životní fázi a psychické kondici, zda se jedná o osobu mně blízkou, zda s daným "trápením" mám osobní zkušenost a jakou, jak dalece jsem schopna se do daného trápení vžít a vcítit. Obecně se snažím mít pro lidi pochopení, vyslechnout a podpořit je, ale jistě se mi to ne vždy podaří. Někdy se mi prostě moc nechce, nemám na to zrovna kapacitu, nebo ani čas. Kolikrát taky plácnu něco nevhodného, i když v nejlepším úmyslu. Zdá se mi, že od lidí nějak moc očekáváte. Myslím, že každý má svých starostí a "starostí" dost. Kdyby měl člověk pořád někomu pomáhat a vciťovat se, tak se z toho zblázní. Takže takové ty necitelnosti a neempatie podle mě vůbec nejsou úmyslné. Je dobré mít někoho, kdo nás pochopí a utěší i kvůli zdánlivé maličkosti a my mu to budeme v případě potřeby stejně intenzivně vracet a oplácet. Ale jinak v tomto směru od většiny lidí nic moc nečekám. Nicméně útěchu poskytuji i dostávám.
Tvrdá někdy jsem taky, protože vím, že stejně je člověk na spoustu životních událostí sám a nikdo mu v nich ani pomoci nemůže. Mně někdy pomůže politování a někdy mi naopak pomůže to "nelituj se". Moc se v tom nevyznám a proto nečekám, že by se v tom vyznal někdo jiný. Pomáhá mi postěžování si a vypovídání se, a to mi stačí. Někdy mi nepomůže nic a musím si pomoct sama. Nečekám od lidí (kromě mého muže) soucit a pochopení, když mě bolí zub. Hmm mi úplně stačí.
Takže mám pochopení pro to, že každý si nese svůj kříž a má své vlastní (třeba i zdánlivě malicherné) starosti, které za něj nevyřeším. A věkem se posunuju možná víc k tomu "tvrďáctví" , protože jak víme "když nejde o život, tak jde o ..." a to je svatá pravda.