Neumím se vcítit do nikoho, kdo prožívá a komplikovaně „řeší“ banality. Určité typy lidí – jak jsem zmiňovala Konvalinku a její pláč při představě, že si někdo myslí něco špatného o jejích dětech – ve mně svými postoji vyloženě probouzí chuť jednu jim natáhnout, aby se probrali.

Když je někdo fakt ve srabu (nemoc, blbý rozvod/rozchod, finanční krize), nemám problém ho vyslechnout nebo poskytnout pomoc, pokud je to v mých možnostech. Rady poskytuji, jsem-li k tomu vyzvána, stejně jako „nestranný pohled zvenčí“.

Na druhé straně, zmiňované stížnosti na „nehlídání“ dovedu pochopit velmi dobře, pokud do situace vidím a vím např., že sourozenci dotyčného stěžovatele je v tomto vždy vyhověno, protože to zkrátka je nefér a ten upozaďovaný má nárok cítit se poškozený jednáním rodičů, byť tito samozřejmě mají nárok neposkytovat. Mně ovšem to měření dvojím metrem vadí, setkávám se s tím v okolí docela často a nepokládám to za správný. Už proto, že ti protěžovaní sourozenci jsou (v těch reálných případech, které znám) bez výjimky vychcaní jak díra do sněhu a jediný, kdo v nich vidí „chudáky“ jsou ti rodiče, co „poskytují“, často na vlastní úkor.