Kudlo, to je hezké téma :)

Nevím, jestli jsem měkká nebo tvrdá, neumím si sebe ošahat:) Řekla bych, že lidé ve mně s věkem probouzejí čím dál častěji účast a, naštěstí, čím dál méně lítost. V lítosti cítím vždycky kousek nadřazenosti (i třeba jen v podobě "měl jsem větší kliku") a postupně se jí snažím zbavovat.

Závažné události v životě mě rozhodně nezatvrzují, spíš naopak, po odeznění nejhoršího šoku mě spíš dělají vnímavější.

A nevadí mi lidé, co si stěžují na tzv. banality :) Pokud mám kapacitu na lidi (což při mé velmi silné introverzi není rozhodně pořád), tak pak jsem schopna být účastná i vůči žalu z odřeného podpatku :)

Principiálně mi nevadí ani chroničtí stěžovači, ani lidé, co je občas někdo označuje za "negativní" a nesnesitelné a tak. Jak říká jeden můj kamarád - "jedna moje spolužačka se fakt chovala den co den jako p.ča. Ale nevěřím tomu, že ráno otevřela oči a řekla si - Tááák, a teď se budu celej den chovat jako p.ča. Prostě asi jí to nějak nešlo, neuměla to líp. A tak jsem se ji snažil nějak brát, v mezích možností, co nejvíc jako spolužačku a co nejmíň jako p.ču"

Méně jadrně a vzletněji prakticky totéž napsal můj oblíbený Steinbeck (cituju volně a možná ne zcela přesně): "Uprostřed vší nejistoty jsem si jist, že pod povrchovou vrstvou křehkosti lidí chtějí být dobří a chtějí být milováni. Samy jejich neřesti vyplývají ze snahy dosáhnout lásky zkratkou."

Mám tak nějak lidi prostě ráda, no :)