Můžu k tomu dodat trochu jinou příhodu. Pracovala jsem ve zvláštní škole, měli jsme tam děti různě zdravotně postižené. Mimo jiné holčinu s epilepsií. Někdy mívala víc malých záchvatů denně, velké měla dost dobře kompenzované léky. Ten malý záchvat se poznal podle toho, že najednou přestala vnímat, měla naprosto skelný pohled, a pokud třeba šla, chůze se doslova změnila na robotickou. Prostě ji v ten okamžik řídil autopilot. Šli jsme s dětmi přes přechod, na zelenou na semaforu. Po dvou krocích holčina dostala záchvat, ztuhla a nasadila robotický krok. Okamžitě jsem děti navigovala, aby došly samy na druhou stranu a musela jsem se věnovat téhle postižené holčině, aby přešla v pořádku na druhou stranu. Za minutu z toho byla zase venku. Ale já jsem si během krátké doby děti vycvičila tak, že poslechly na slovo. Ony věděly, že klidně s nima budu dělat kraviny, ale že jsou prostě situace, kdy bezpodmínečně vyžaduju okamžité uposlechnutí na slovo a přes to nejede vlak. Ale na červenou bych nešla, i kdyby mi to přikázal prezident.
Holčina nesměla hodně věcí, třeba ani plavat. Protože kdyby dostala záchvat při plavání, mohla by se utopit.