Grubere,

ale pocit "pořád je co zlepšovat" bych nenazvala v kontextu toho, o čem se bavíme, NESPOKOJENOSTÍ.

Přirovnala bych to asi k tý hře na housle - když s tím začínáš, tak jsi spokojenej, že se Ti podařilo dosáhnout dílčího pokroku - třeba poprvý zahrát čistej tón - ale to neznamená, že u toho čistýho tónu zůstaneš, je to jenom první schůdek k tomu, aby ses naučil zahrát nějakou skladbu, a protože víš, že po schodišti nemůžeš vylézt jinak než po jednotlivých schodech, tak jsi spokojenej s tím, že jsi dneska vylezl zase o schůdek víc, aniž by to znamenalo, že na tom schůdku zůstaneš stát do smrti.