Já souhlasím s tím, že "nemoct si koupit pračku" je opravdu značně frustrující a omezující, zažila jsem to a upřímně řečeno si myslím, že to mýmu tátovi možná ukrátilo život.

Ale pokud by ta otázka stála tak, jak tu někde padlo - jestli žít radši v takovéto frustrující chudobě s někým, jako byl můj táta, skvělej chlap, kterej mě měl rád a bylo to hodně znát, nebo v dostatku/bohatství bez takové osoby, tak bez váhání volím tu chudobu i s tou frustrací, kterou to obnášelo.

(Samozřejmě optimální by bylo žít s tou osobou v dostatku, mluvím čistě jen o tom, kdyby to opravdu byla taková "Sofiina volba", o které tu byla řeč).

Protože tu frustraci z nedostatku majetku se mi podařilo myslím zahojit poměrně rychle, kdežto frustraci z neexistence milující osoby bych asi řešila do smrti.