Přidat odpověď
V poslední době jsem si uvědomila, že jedu v módu "tvůj boj". Možná je za tím tak trochu i moje pohodlnost, mám 3 děti a kdybych u každého měla dozorovat, tak už by to bylo na předplatné na psychiatrii. Navíc má prostřední dítě poruchu pozornosti, takže jeho výsledky jsou jak na houpačce. A nijak ho to netrápí, nějaká ta 4 ho absolutně nerozhodí. A donutit ho dělat po škole něco navíc je mnohdy nadlidský úkol.
Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně, že ty děti ty známky vůbec neprožívají. Já v jejich věku jsem byla jedničkářka, kterou každá trojka rozhodila. Jednou jsem za hrozící trojku na vysvědčení ze zeměpisu měla týden zakázanou televizi (a bůhví, jestli jsem si tím nevypěstovala základ úzkostné poruchy).
Já teda děcka za známky netrestám, je mi to nějak proti srsti, protože vím, že se tím stejně nic nezmění, jejich vnitřní motivaci to stejně nepřenastaví.
Předchozí