Přidat odpověď
Aleno, základní problém je v tom, že ten pohlavek je někdy poslední šance toho učitele a neznamená mlácení dětí bez rozmyslu padni kam padni. Když jsem nastoupila do pomocné školy, někdy jsem ho skutečně použila. Po dvou měsících, když děti začaly reagovat na slova a pokyny, už jsem ho nepoužívala, protože to nebylo nutné a ani potřebné.
Měla jsem možnost se ve vietnamské komunitě seznámit s tím, jak děti trestají oni. Oni je nepohlavkují, ale tahají za vlasy, případně štípnou, a to docela bolestivě. Když jsem viděla rozzuřenou Vietnamku, jak rve syna za vlasy, tak jsem si chvílemi myslela, že ho musí skalpovat. Ale u nich je výchova docela přísná. Neexistuje odmlouvat staršímu, skutečně NEEXISTUJE! Hlavou rodiny je tam nejstarší žena, takže když jsem jako "babička" hlídala vietnamské kluky a šli jsme někam na akci, oni kolem běhali a "babi, babi", byli jsme okamžitě centrem pozornosti, protože kolem bělošky běhali dva čistokrevní Vietnamci. Taky jsem se s nimi nemusela nikdy zlobit, co jsem řekla, bylo svaté. S takovými dětmi pak můžete absolvovat cokoli a nemáte problém. Někdy jsem si říkala, že by nám trochu jejich výchovy neuškodilo. Akorát jsme se nemohli shodnout v názoru na vzdělání. Hoch, kterého jsem měla doučovat, byl premiant třídy. Po týdnu mi bylo jasné, že on ze školy umí, ale co mu skutečně schází, jsou reálie. Protože rodiče byli neustále v krámě. Jistě, oni chtěli pro děti všechno nejlepší, ale domnívají se, že učení a studium = sedět na zadku nad učebnicí. Takže jsem hocha začala brát na různé akce, třeba do hvězdárny, ale i třeba na pochod do Prčic, na fotbal, na výstavu, aby prostě znal nějaké české reálie a aby se pak vyrovnal ostatním dětem ve škole. To se ovšem rodičům nelíbilo, považovali to za zbytečnost a ztrátu času, takže jsme se po nějaké době jsme se rozešli. Hoch nafasoval další učitelku, se kterou poté seděl celé odpoledne nad učebnicí.
Předchozí