Federiko, houbelec, copak jsem nějakej sadista? Jen někdy bylo třeba některý z dětí usměrnit, ale nemůžeš za ním běhat po třídě, když ti skáče po lavicích. To může i spadnout a zranit sebe nebo ostatní. To ho prostě musíš chytit, pevně držet, nepustit a mezitím ho nějakým způsobem zpacifikovat. Ono to nebylo často, jen párkrát v začátcích. Pak jsme si sedli. Ono totiž v některých třídách vládnul doslova zákon smečky a jako vůdce byl uznáván jen někdo. No, abys s nimi mohla pracovat, musela ses stát jejich "vůdcem smečky". To bylo stejné jako u pouličních part. Tam jsem taky poznala, že vedoucí agresivních partiček jsou děsní poserové, svalnatí jen navenek, ale nedej bože, když na něj fyzicky sáhneš, to se úděsem doslova složí a je bezbrannej jak mimino. Jenže to už je úplně jiná kapitola.
A nejvýživnější byla práce s dětmi našich romských spoluobčanů, tam jsem o tom etniku ztratila poslední zbytky iluzí, že je bude možno někdy začlenit do společnosti.