Omlouvám se, to jsem neměla v úmyslu.

V chování tvého syna, jak ho popisuješ, vidím snahu vyhnout se neúspěchu. Takoví lidé si vybírají výzvy, v nichž si jsou jisti úspěchem (blízko 100 %), nebo kde šance stejně není (blízko 0 %) – takže když to nevyjde, vlastně to ani neúspěch není, bo stejně žádná šance nebyla.

Zdravě sebevědomí lidé se naopak snaží dosáhnout úspěchu. Vybírají si výzvy s přibližně 50% pravděpodobností, že to vyjde. Mají to mnohem těžší, ale když to nevyjde, tak je to nesejme a hrabou se dál.

Je strašně těžké dostat se ze strategie "vyhnout se neúspěchu" ke strategii "dosáhnout úspěchu". Možná je to právě to, co tvého syna ničí, a co maskuje zdánlivě sebevědomým a možná i drsňáckým vystupováním. Podle mě potřebuje zažít úspěch, který vy zřetelně zaznamenáte a zároveň v případě, jak je ten se spolužákem, vysvětlíte, proč není dobré honit si triko shazováním jiných (protože to nepomůže a situaci to neřeší. Naopak to kamarádovi může ublížit a lidi prostě nemají rádi toho, kdo ubližuje, což zase synovi může být líto. Každý chce, aby ho měli rádi, i když by to v životě nepřiznal.). Možná nejjednodušší je zažít úspěch zpočátku mimo školu, každý je v něčem dobrý, tak to najděte udělá mu to radost.