Hele, s rozvedenejma (rozvádějícíma se) se setkávám furt.

Můžu jednoznačně říct, že považuju za správnej životní vzor

a) odpovědný výběr patrnera pro život, nejmíň po 25 letech věku oba (klidně až ve věku kolem 30 let), kdy oba už mají něco za sebou, ty první dospělácký divoký roky jsou za nima,oba už něco pracovně dokázali, dokázali se osamostatnit, mají už nějaký partnerský zkušenosti...

b) snaha v partnerském vztahu (když už si s ním pořídím dítě) vydržet, udržovat pro dítě prostředí laskavého (láskyplného ideáně, ale postačuje uznávajícho, respektujícího... prostředí) - i za cenu určitého sebezapření, zdrženlivosti a vědomí si, že volba nese i důsledky

c) když už to opravdu nevyjde,čili vztah se rozpadne, chovat se k sobě maximálně slušně, respektovat druhého jako stále rodiče dítěte, snažit se najít takové porozchodové uspořádání, které bude přimárně v zájmu dítěte (objektivním, ne že já kráva si začnu myslet, že pro dítě bude nejlepší, když mu otec zmizí z života)

d) když už pak začnu žít s jiným chlapem, tak pokud možno opakovat ad a), tedy vybrat si zodpovědně,abych ty chlapy nemusela střídat co půl roku jak ponožky... (chci-li chlapy střídat, tak mimo zraky svého dítěte)

Zatím jsme v bodu b) a u staršího syna ze strany muže v bodu d) a myslím, že obě naše děti jsou teda dost v pohodě. Že se nebudou v životě bát navazovat vztahy, aby to nedopadlo jako "doma". Já osobně budu šťastná, když u bodu b) zůstanu.