"Teoreticky samozřejmě je. Ale ty jsi ten, kdo trpělivě naslouchá stížnostem stařičkýho rodiče a probíráš s ním, jak tu situaci nejlépe řešit. "

Jestliže je stařičký rodič svéprávný, tak proč trpělivě naslouchat a probírat něco, o čem si myslím, že to udělal nemoudře? Pohovořit OK, probrat řešení OK, ale ne do zblbnutí, je dospělej a je to jeho věc, i ty důsledky jsou jeho věc.

"Viz ten můj příklad s půjčkou. Jasně, já matce řekla, že nemá půjčovat vyžírkovi nic, že to už nikdy neuvidí, takže bych si mohla „mýt ruce“, na druhý straně je mi jí líto už z toho důvodu, že sama vidí, s jakým idiotem její dítě žije (a nic s tím nenadělá) a že to nemá řešení. Nehledě na to, že pro důchodkyni s penzí 11 litrů to nejsou tak úplně peníze, nad kterými by mohla mávnout rukou."

Opět - je-li svéprávná, tak je to její problém, co se svými penězi udělá (pokud by nebyla, bylo by to úplně jiný kafe a bylo by ji třeba chránit), nechápu, proč litovat dospělýho svéprávnýho člověka za nějaký jeho rozhodnutí, který jistě udělal s čistou hlavou a jistě může stopnout další dary, pokud bude mít pocit, že si to už nemůže dovolit? Pokud je ochotna hryzat kvůli vyžírkovi suchý kůrky, tak jí můžu říct, že nedobře činí, můžu jí navrhnout, jak se chránit (peníze nepůjčovat a třeba dceři koupit jen jídlo), budu-li mít pocit, že vyžírka používá nějaké kriminální metody, tak se obrátit na policii, ale pokud bude i nadále trvat na těch suchejch kůrkách, tak co zbejvá jinýho než mávnout nad ní rukou?

Lítost nad matkou zní ušlechtile, ale když je ve hře ten byt pro syna, tak je otázka, jak moc ti opravdu jde o tu lítost a jak moc o ten byt.