Tohle bohužel také znám a na vlastní kůži. Otec si od nás půjčil peníze, první na dobré slovo, protože jsem svému otci věřila. Když peníze nevracel a chtěl půjčit další, tak už jsme sepsali smlouvu, zpětně i na to, co jsme mu půjčili na dobré slovo. To už jsme ho tehdy naštvali. Po x-letech snah o rozumné řešení jsme před koncem vypršení lhůty museli žalovat a jsme uprostřed soudního sporu s vlastním otcem.
Přitom řešení to mělo od začátku, on má majetek, který by mohl prodat, ale nechtěl. Má asi nějaký psychický blok. Navíc zachovat se jako nečestný člověk, který nesplácí své dluhy se mu "vyplatilo". Jediný, kdo si o něm musel změnit obraz jsme my (a samozřejmě je to bolestné, když vám vlastní rodič lže a neprávem vás poškozuje). Jinak s ním všichni vycházejí dobře, protože on má majetek, který jim přímo nebo nepřímo nabízí, že jednou bude jejich.
Otec nás u příbuzných pomlouvá, např. tvrdí, že nám peníze nevrací, protože my jsme ho nějakým způsobem poškodili (pro ilustraci, protože je možná těžké si něco takového představit třeba tak, že mu můj manžel dal špatnou odbornou radu v jeho obchodních aktivitách a on kvůli tomu přišel o spoustu peněz. Není to pravda, ale nic s tím nenaděláte, protože si vás v podstatě nikdo nechce vyslechnout. Tím nás vlastně otec poškozuje podruhé.
Je to pro mne hodně psychicky náročné.