Diskuze o spravedlnosti mezi sourozenci mě přivedla k zamyšlení. Ve svém okolí mám celkem dost případů, kdy matka trvale straní jednomu ze sourozenců, lhostejno jakého pohlaví, věku, zda je to lempl nebo úspěšný člověk, rozvedený či ve šťastném vztahu. Nejde jen o peníze, ale i o celkový přístup, taková nějaká větší náklonnost. Roli v tom určitě můžou hrát vzájemné sympatie, které si člověk prostě jen tak z rukávu nevytáhne, to tam musí být. V kostce jeden má první poslední „za hezký úsměv“ a druhý, i kdyby byl stokrát slušnější, férovější, spolehlivější a postavil se na hlavu, tak to de facto ta matka za moc nemá, bere to jako samozřejmost. Čím to je? Protože u otců jsem se s takovým přístupem setkala jen málokdy, spíš vůbec. Já si tím taky prošla, s bráchou máme hezký vztah a nechci, aby ho ten můj pocit „křivdy“ narušil. Nicméně občas mě to samozřejmě dožene, většinou při konfrontaci s nějakou další konkrétní situací, a pak mě to mrzí.