"Kdy se protěžuje starší sourozenec s cukrovkou už 17let. A ta jeho mladší sestra je chudák. Celé prázdniny mu dělá služku. Chystá jídlo a oběd, protože on by chudinka dostal záchvat a ona by to měla pochopit....

Nechápu to já ani maličko."

Ani maličko? Nedává smysl, že by dcera musela dělat služku, ale jestli nemáš vážně nemocné dítě, ani se nepřiblížíš představě, proč rodič do podobného modelu celkem snadno spadne.

Pro mě je to taková celkem osobní věc, protože vidím, že ani při nejlepší vůli pozornost nejde rozdělit spravedlivě. A to ani když se maximálně snažíš kompenzovat - neděláš nakonec nic jinýho, než kompenzuješ. Je to jako když nalejváš víno do sklenic a snažíš se, aby bylo všude stejně. Pořád někde přidáváš a vždycky je někde trochu míň a někde víc.

Sama jsem vyrostla v rodině, kdy mladší brácha byl asi od 3 let těžký astmatik (žádné inhalátory ještě nebyly, pořád u nás byla pohotovost a nebo brácha byl ve špitále nebo v lázních). Když se to srovnalo, staršího bráchu srazilo auto - trvalé následky. Jsem prostřední. Vždycky ta pozornost byla jinde, ale nějak jsem nikdy neměl pocit, že by máma měla někoho radši a víceméně jsem převzala model "ten, kdo zrovna potřebuje pomoc, jí dostane".

Děti to často vnímají jinak. Syn je mamánek jako hrom, nejdřív kvůli nemoci, pak i kvůli jeho mimózní povaze. Neměla jsem to v úmyslu - naopak jsem byla přesvědčená, že naše děti budou nejvíc samostatné ze všech. Dokonce jsem ho poslala na švp, když mu byly tři roky - byl tam nejmladší a měl ještě plenu na noc.
Snažím se ho podporovat v samostatnosti, ostatně nástup na 8g ho celkem posunul dopředu. Ale obě dcery jsou úplně jinde, i když té mladší je 7. Hlavně jsou tedy sociálně velmi zdatné.