Kat,

takto je to pochopitelné (že by to zdravé dítě neměli zatěžovat).

Ale s tím "neřekne si" to nevidím tak jednoznačně. Naše děti si občas neřeknou, protože si zapomenou říct (a pak mě uváděj do stavu šílenství, když si vzpomenou pět minut před odchodem do školy). A na přímou otázku "co bylo ve škole" jen zavrčej, nechce se jim o tom bavit (a my je nenutíme, nepřijde mi dobrý dělat policajta).

Chápu rozhořčení nad tím, když se třeba dítěti svěřují povinnosti nad rámec jeho věku i toho, že je to dítě (třeba starost o sourozence, i když před x lety to bývalo běžné a nikdo se nad tím nepozastavil, ale dnes už bych to neudělala). CHápu rozhořčení nad tím, když je to dítě odstrkováno s tím, že na něj není čas.

Ale není už trochu přehnané dávat rodiči za vinu, že se na některý věci nezeptá, protože ani neví, na co by se měl ptát (jak má třeba sám od sebe vědět, že třída jde do kina)? A jak dlouho mu to případně za vinu lze dávat, a kdy už přechází odpovědnost za tyhle věci tak trochu na to dítě (třeba si neumím představit, že se skoro sedmnáctiletýho klazana ptám na to, jestli náhodou nejdou do kina a nebude potřebovat peníze)?