Tentokrát jiný nick ...raději.
Popis situace. Otec – pedant, důkladný, všechno musí být dokonalé (věci, vztahy, lidi), přitom vnitřně citlivý, lidský. Pro své okolí udělá fyzicky vše (zařídí, odveze, přiveze, zaplatí), ale komunikace dost jednostranná, drsná. Jediný správný názor je jeho (+ pracovně vyčerpaný). Hodně chytrý. Pokud má na něco názor neustoupí
Dcera (vyšší stupeň gymnázia)– vlastně celé po něm (včetně toho, že nikdy neustoupí), ale navíc absolutní sobec, jediný, kdy ji zajímá, je ona sama. Je taková od malička. Měla jsem období zoufalství, jak je možné, že my dva máme dítě, které potřebuje jen samo sebe (+ s ničím nepomůže a ještě je protivné na ty okolo sebe)

Teď se to vygradovalo. Otec, i když se chce dcery zeptat na něco hezkého, normálního řekne to hnusně, rýpe. Dcera odpoví ještě rýpavěji. Případně začne hovor hnusně dcera. Jsou na sebe alergičtí. Otec nesnáší sobecké lidi, začal nesnášet dceru. Dcera má pocit, že jí otec nemá rád (nově je to i pravda, dříve jí opravdu miloval). Že jí jen financuje a vozí (vozí ji proto, že s ní chce být, ale zároveň přijedou vždycky na sebe naštvaní)
Oba odpočítávají dny, kdy se dcera odstěhuje z domu.

Já – přecitlivělý jedinec, který to těžko snáší, z harmonické rodiny, kde sice nikdy nikdo nikomu neřekl, že ho má rád a (ta vzájemná láska byla tak silná, že jsem odchod z rodiny absolutně nezvládala, stýskalo se mi i v manželství). Po období, kdy se dcera chovala opravdu hnusně (byla vyloženě zlá na babičky, tátu…), tak teď je z mého pohledu v nejlepším období. Zatímco i já si dřív říkala, že se snad odstěhuju a je mi jedno co s ní bude, tak teď je i milá, dokonce i sama něco udělá, když jí požádám (tak jednou týdně, víc by bylo moc), tak i pomůže, hned a bez řečí. Tzn. že začínám těžko nést, že nám odejde a mrzí mě, že kvůli tátovi nás nebude ani navštěvovat.

Je ještě šance to napravit? Jak? Zažili jste? Jsou na sebe alergičtí…