Přidat odpověď
Moji rodiče už dávno zemřeli a tcháni také. Dokud žili a děti byly malé, stýkali jsme se téměř každý den, naši chodili spíše k nám, my zas jezdili za tchány. Jak děti vyrostly, stýkali jsme se už méně, ale tak cca 1x za 14 dní. Tchyně byla velmi dobrá kuchařka a zvala děti (už dospělé) často na nedělní oběd a děti tam rády chodily. S mojí maminkou (tatínek umřel, když mi bylo kousek přes 30) jsme si ob den volaly a viděly jsme se tak 1x měsíčně. Když umřela, tak jsem si to vyčítala, že jsme se neviděly častěji, ale já i ona jsme byly velké samotářky, tak to asi jinak nešlo. Ale stýská se mi po nich moc, nejen po rodičích, ale i po tchánech, měla jsem je moc ráda, byli to úžasní lidé. O našich se mi zdá snad každý týden, tatínek je po smrti přes 30 let, ale v mých snech stále žije. Někdy je to tak živý sen, že se z toho nemůžu několik hodin vzpamatovat.
Važte si toho, kdo máte ještě rodiče naživu! I když nejsou bez chyb, hlavně že jsou! A dávejte jim najevo, že je máte rádi, říkejte jim to co nejčastěji. Až umřou, bude se vám stýskat.
Předchozí