Když já byla úplně nemožná. Nechodila jsem za školu úmyslně, ale kvůli nedochvilnosti. V jednu dobu mi jel na střední jen jeden školní autobus, který jsem musela stihnout. Pokud ne, tak to znamenalo asi 12 kilometrů pěšky a přijít tam o dvě hodiny později nebo se doprošovat v základoškolském školním autobuse, což se jim ale vůbec nelíbilo a středoškoláky tam brát nesměli.

Rozvrh nebyl týdenní, ale denní, takže to byly stále stejné dva ranní předměty. Měla jsem tím pádem velkou motivaci ten bus stihnout, ale stejně se to často nepovedlo. Dneska nechápu, jak jsem mohla být takhle nepoužitelná, ale bylo to tak.