Rozumím ti. To, že jsi se vůči němu kdysi vyhranila a dala mu najevo, co si myslíš (i třeba nevybíravě) staví situaci do jiného světla. To je totiž moc důležitý, tím to máte z minulosti zahrané a nemáš potřebu to teď křísit. Je moc dobře, když to necháš spát. Tvůj otec je dneska koneckonců někým jiným, než byl kdysi, tak je dobrý soustředit se na to, co je tady a teď.
Ten "správný" soucit, o kterém se tady tolik rozhořela debata, může být už jen to, že si člověk řekne "můj otec měl právo před lety dělat zásadní chyby, i ve vztahu ke mě", nebudu si to přimíchávat do současného vztahu k němu. Vrátit zpátky to nejde, teď pro něj udělám, co bude potřeba.
Když si já sama někdy vyčítám, jaké jsem byla ve dvaceti letech jelito, afektované, nešťastné, blbosti plácající, tak je mi při té vzpomínce sice trochu smutno, ale zároveň vím, že jsem měla právo být jelito. Je dobré se takhle stavět i k ostatním - měli právo se chovat jako pakoušové . Na mém vztahu k nim to zásadně nenechám odrazit...
Koneckonců tvůj otec, Libikův partner, můj děda, spousta jiných viníků - tím co udělali, ublížili v důsledku hlavně sami sobě. Taky jsem dostala kdysi v 18 přes hubu od milované osoby, utekla jsem, obrečela to, na roky se ztratila, modřina se zahojila - ale ten příbuzný ztratil tu nejoddanější osobu, kterou ve svém okolí měl (já ho zbožňovala), už nikdy se ten vztah plně neobnovil, taky proto, že tam nikdy nezaznělo Odpusť.