"Když si já sama někdy vyčítám, jaké jsem byla ve dvaceti letech jelito, afektované, nešťastné, blbosti plácající, tak je mi při té vzpomínce sice trochu smutno, ale zároveň vím, že jsem měla právo být jelito. Je dobré se takhle stavět i k ostatním - měli právo se chovat jako pakoušové . Na mém vztahu k nim to zásadně nenechám odrazit... "

Tady se nebavíme o nějaké chybě "mladické nerozvážnosti", ale o dlouhodobém ignorování vlastního dítěte. Pět, deset, patnáct, dvacet let - nebo i více.

Mám v rodině takové dítě. A je to hodně smutné. Otec na přesdržku. Přitom je jediný, kdo s tím může něco dělat.