Včera jsem už nedala, bylo pozdě a nevěděla, jak téma pojmout, aby to nebylo moc zeširoka, zkusím tedy dnes -

Bude to o týrání a trápení. Moje mamka. Jo, ta zlatá, co má pořád síly dost, lásky taky. Dneska mi řekla, že při poslední scéně s otcem, mu řekla, že se takhle nedá žít, že by si nejradši bodla nůž do srdce.
Panebože, nikdy, nikdy tak nemluvila, nikdy.

Ono to u nás nikdy nebylo jiné, teď jak jsou sami a se stářím, je to víc vidět a hlavně ona je teď jediná, soustředěná oběť.
Nikdy nás nepraštil, žádnou z nás, mám ještě sestru, tři baby a on. Ale to ovzduší, napětí, postoje, to bylo moje dětství, tak si to pamatuju a tak to vidím i dnes. Je cholerik, řve, neovládá se - důvody jsou evidentní, všudebyl, všechno viděl, nejlepší, nejchytřejší, ředitel zeměkoule, a my - stát v koutku, šoupat nohama, ani necekneš, nerozumíš, nedokážeš, nikdy z tebe nic nebude, všechno děláš špatně..... Do toho komunismus, nikde to neříkej, nemluv, do ničeho se nepleť. ... jsem tomu rozuměla, ale ten strach byl všude, denní chleba, na všech stranách, to bylo moje dětství (ne tak černé, to pro účel tématu zpětný dospělý pohled jako shrnutí "naší" atmosféry)
Navíc on není blbý, je ve všem orientovaný, vždycky byl, dnes s internetem aktivně vyhledává, studuje si do hloubky, vyzná se, zajímá se. Taky se umí vyjadřovat, vládne nebývalou rétorikou, ubíjejícími argumenty. Na druhou stranu je to jen a jedině on, kdo má slovo, dává najevo svou převahu a odpor za každou cenu - jak řekneš, že je něco bílé, do krve bude tvrdit, že je to černé, ne z přesvědčení, ale pro ten odpor. Vlastně je to smutné - vždy sám proti všem...
Já pro něj lítost ale nemám, vyhýbám se mu, jiný "lék" jsem nenašla.

Ale co s mamkou? Ta v tom žije, skoro padesát let, je svázána jakousi debilní, pardon pofiderní povinností, takové to v dobrém i zlém, jede v denních rituálech, vaří, uklízí, všechno klape - ale s odporem, bez zájmu či dokonce radosti, prostě fungují jakoby normálně, je to takové to "za zavřenými dveřmi" - ale nejen tam, jeho chování už vadí i při návštěvách, lidi si všímají, nejsou ochotni hrát podle něj, většinou ustupují, ale blbý pocit, jakási zatrpklost zůstává, pak volají mamce, prosím tě jak s ním můžeš vydržet?
No může, je silná, je rovná, taky je závislá, všechno kolem peněz, účty a tak dělá on (samo bychom zvládly spolu), navíc oba mají dosti malý důchod, ve dvou to jde, pro jednoho by to bylo likvidační. Ta poslední scéna byla asi dost drsná, došlo i na to "stačí říct, odejdu a už se nevrátím", kdyby se stalo, považoval by to za zradu a už nikdy by ji nechtěl vidět - takže "jsme staří, nějak to doklepem"..
Ten odpor je tam i v osobní rovině, bohužel, on je prostě starý dědek a maximálně vykřikuje, že přece na to má právo, doma chodí v trenkách, bez zubů, nebo převaluje a přežvykuje tu protézu v puse, posmrkává, kýchá, prdí.. no tak..

Už je to dlouhé, ale konec je zde - mamka tak žít nechce, uvědomuje si, že ji to ničí, nedokáže se uvolnit, nic si užít, najít v něčem zábavu nebo zalíbení, dokonce ani nemá nic ráda, nelze ji potěšit čokoládou, vínem apod. Navíc nemládne a ztrácí už i zdraví, nádor na mozku, prý pod kontrolou, působí nedoslýchavost, sluchadlo furt škvrčí, je nervozní, že neslyší, jakýsi stín na plicích, bolavé klouby, osteoporoza, asi všechno.

Vymyslely jsme, že to chce pomoc - pro ni. Je možné ji naučit ŽÍT? Najde vůbec někoho, kdo by s ní pracoval, aby našla sama sebe, byla nad věcí nebo co vlastně? Nějaké terapie, psycholog, psychiatr? Máte nějaké návrhy?