Podle meho nazoru je jedine reseni odejit, coz neudela. Mam podobneho tchana, vsichni mu cely zivot ustupovali, krome me,coz melo za nasledek, ze se mnou cca 50% casu nemluvil. Tchyne byla ted rok po nemocnicich, vypadalo to, ze navzdy, za vydatne pomoci svych deti se z toho trochu vyhrabala, je schopna se trochu sinout o berlich. Bydli ted s tchanem kousek od nas v takrka bezbarierovem byte, udelali jsme rekonstrukci, zaridili doktory, socialni peci atd. Tchan ted rozhodl, ze na leto se stehuji do sveho stareho baraku, do vesnicke diry, kde neni nic a vsude daleko. OK, rozumim, Prahu nesnasi. Rekli jsme, ze barak upravime tak, aby tam babicka mohla byt - vedou do nej schody, v koupelne je mini sprchac atd. Naprosto to odmitl, placame kraviny, nic neni potrebs, vsechno zaridi. Mam totalni pocit zmaru, vsechno co jsme vic nez rok delali bylo k nicemu, rozmarny arogantni dedek to vsechno rozmeta. Tchyni je skoro devadesat, ma cukrovku, je kardiak, praskle dva obratle, artrozu jak prase, o berlich ujde tak pet kroku. S manzelem jsme se kvuli tomu uz mnohokrat pohadali, ted jsem si rekla, ze to nespasim, at si to teda resi sami. Podle meho nazoru obetuji maminku.