A abych se pohybovala i mimo knížky - tak pro mě třeba byla určitou zkouškou osobní pokory nedávno trochu legrační situace :)

Jeden můj blízký kamarád, který má závažné postižení vyžadující nonstop osobní asistenci, mě ve chvíli, kdy jsem mu chvíli asistovala já, požádal, abych mu podala zapálenou cigaretu do prstů. A jéje - to se to ve mně začalo prát
Jako první se ve mně zvedly všechny nacvičené přednášky o škodlivosti kouření (nejen získané samotnou medicínou, ale nějakou dobu jsem i pracovala přímo v programu prevence a odvykání kouření ve školách a na lince odvykání kouření a mám zautomatizovánu spoustu reakcí...) a silný pocit, že bych na něj měla zapůsobit, že kouření je přece v jeho zdravotní situaci extra škodlivé a že mi na něm záleží a nechci, aby si zhoršoval to, co už tak či tak je ... No a pak tahle první vlna začala opadat a začal převažovat respekt k jeho rozhodnutím, která sice můžu považovat zvenčí věcně za nesprávná, ale vždycky jsou lidsky správná, protože jsou jeho a vztahují se výhradně k němu, jeho tělu...a to, že moje "nechci, aby sis ublížil" je silně egocentrická touha. A že jediné, co z toho musím oddělit, je můj osobní postoj k tomu, že v takové chvíli budu vystavená pasivnímu kouření (což je moje část rozhodovacího pole), ale vše ostatní je na něm. Já jsem tam v tu chvíli jeho náhradníma rukama, ne náhradní hlavou.
No, tak jsem mu ji vzápětí podala a je fakt, že blíž jsem sama za sebe kuřáctví jakživo neměla, první zapálená cigareta v prstech... A zpětně si uvědomuju, jak nepokorně jsem vůči němu přemýšlela. A že by bylo fajn, kdyby po mě něco pro mě tak rozporuplného chtěl častěji, že by mi to prospělo