kuličko ano, je to patologie. Pokud v tom člověk vyroste, dá se to pochopit. Pro mne je moje máma záhadou, protože vyrostla v naprosto harmonické rodině, kde spíš velela babička, děděček jí doslova i obrazně nosil na rukou /pro někoho by to mohlo vypadat, že je trochu pod pantoflem, ale on jí opravdu miloval a ctil, protože sám byl dítě, opuštěné matkou/, byli spolu svorně až do babiččiny smrti v 80 letech a prakticky jejich manželství je pro mne vztahovým vzorem.
Máma byla odjakživa vztahová tmelička i za cenu sebezničení. Jako mladá jsem to viděla radikálně, chtěla jí pomoct, vzdala jsem to ve chvíli, kdy měla naprosto ideální podmínky pro odchod ve formě hromady vlastních peněz z prodeje domu na nábřeží, který získala v restituci, brácha byl umístěn v ústavu, takže se o něj nemusela přímo starat, byla zdravá, mladá, já už byla samostatná, ona byla vždycky organizačně zdatná ..., přesto vždy vyhlásila, že už fakt odejde, dokonce s námi /mnou a přítelem/ obrážela byty ke koupi, aby se pak vždycky rozmyslela a nikdy to neudělala.