ToAr, to netuším. Ale prostě se hledali, až se našli /byli spolu od cca 15 let do tátovy smrti v jeho 65/ - podle mně oba moc dobře věděli, co si k sobě vzájemně můžou dovolit a podezírám je, že je to oba bavilo. Když to vezmu čistě odosobněně, tak táta byl velmi vzdělaný a pohledný muž, s velkým přehledem, umělec se svobodným povoláním, hudebně nadaný, který nepil /v životě jsem ho neviděla opilého/, neměl bokovky a neutekl od postiženého dítěte, neměl problém cokoli dělat v domácnosti včetně úklidu, vaření a žehlení /v podstatě by z něj kdejaká feministka v tomhle ohledu měla radost, v životě jsem od něj neslyšela nějaké kecy na téma ženská nebo mužská práce/, vydělával dost peněz a byl manuálně zručný, takže na něm bylo i co obdivovat, na druhou stranu vah ovšem nutno přihodit dlouho nerozpoznanou bipolárku se sklony k agresi, díky čemuž byl doma neustále nějaký řev, hádky a domácí násilí v dusivé atmosféře nejistoty. Vyrůstat v tom byl děs, ale do dospělosti mi to celkem zocelilo, máloco mi rozhodí.
Od jisté doby jsem mámě říkala, že její věčné stesky na téma co jí zas táta řekl nebo udělal odmítám poslouchat, protože pokud jí něco vadí, má to vyřešit a pokud nevyřeší, zjevně jí to zas tolik nevadí a tak mi s tím nemá obtěžovat. Že ví, že ráda pomůžu, pokud to bude něco konstruktivního, ale jen tak si kazit náladu stížnostma nechci.
S tátou jsme k sobě našli vztah až v dospělosti, přičítám to i v té době slušné kompenzaci jeho choroby léky, nebyl už tak výbušný a dost si užíval svá vnoučata. Když to řeknu blbě, tak nejlíp na něj zafungovala kastrace s následnou substitucí estrogeny /z důvodu karcinomu prostaty/,protože to zněj udělalo téměř empatickou bytost Přesto je mi líto, že umřel brzy, myslím, že děti by ho ocenily velmi, měl by jim co předat, jedno po něm zdědilo výtvarné a druhé hudební sklony.