Milá Májo,
je to hodně náročná situace a já bych řekla, že lépe než holky na internetu by Vám mohl poradit profík - dneska už se začínají objevovat různé poradny pro pečující osoby, což Vy sice úplně nejste, ale určitě by se věnovali i Vám. Prtože jak se tu v diskusi objevuje, asi to není úplně o tom, kolik času máte tatínkovi věnovat, ale jak to všechno zvládat psychicky... Zkusila bych se optat třeba i v tom pečovateláku nebo u nějaké dobré pečovatelské služby v okolí, jestli tam mají někoho, kdo by to s Vámi probral a pomohl vnímat situaci bez pocitů viny.
Jinak příběhy jsou různé, v našem případě manžel jedináček měl už jen tatínka, který měl vážný zdravotní stav a psychiatrické problémy a nenechal si hlavně od nás nejen pomoct, ale ani s námi mluvit, nebo nám sprostě spílal. Nakonec umřel v nemocnici, kam nás za ním na jeho přání ani nepustili. Samozřejmě jsme si říkali, že jsme nemohli nic dělat, když on nechtěl, to je holt svobodá vůle, ale příjemný to není, byl to vlastně chudák, částečně za to nemohl. Což je možná i případ u Vás, pokud neměl normální sociální vnímání. Teď je to bezbranný člověk na konci života, který asi nebyl úplně naplněný, pokud má takové vztahy, jaké popisujete, a jestliže máte přes všechno o něj starost a zájem, je Vám to ke cti a někde nahoře si to píšou