K okénku. Když už není volno, zeptám se a sednu k někomu.
Mluvení nebo nemluvení závisí od toho, co jsem právě zažila a v jakém jsem rozpoložení.
V poslední době raději nemluvím.
Ale jako studující jsem se v autobusech i seznamovala, byla sranda.
Dodnes vzpomínám na jednoho mladého muže ( bylo to 10 let po revoluci cca), který mi vyprávěl, jak s kamarádem chtěli utéct přes hranice a sestrojili si jakési vozítko, které zdolalo tu železnou oponu. No a pak jednoho dne byl asi ten jeho kamarád v televizi, vyprávěl o tom. Moc si z toho už nepamatuji, ale vím, že ten kluk nebo spíš mladý muž jezdil docela pravidelně, škoda, že jsem si nevzala kontakt. Byl to zajímavý člověk.