Tento týden bylo vysloveno, čeho jsem se obávala od září. Na prvním stupni je nás moc a někdo musí z kola ven. A ten někdo jsem já.

Vím, že z hlediska provozu školy i z hlediska kvalifikací je to tak správně, ale nic to nemění na tom, že se s tím nemůžu srovnat. Nepomáhá ani to, že můžu hodně ovlivnit, co a ve kterých třídách budu učit. Je mi prostě líto, že musím pryč od malých.

Stalo se vám, že vás přesunuli na práci, kam sice správně víc patříte, ale vám se chtělo víc zůstat tam, kde jste byli? Srovnali jste se s tím, nebo to pořád hlodá? Případně, nevedlo to třeba k opuštění toho konkrétního zaměstnání?

To už mě totiž taky napadlo. Stále se zmítám mezi vztekem a beznadějí. Přitom rozumově vím, že jsou právě jen dvě varianty. Tedy přijmout novou situaci, nebo odejít (na jinou školu nebo úplně pryč ze školství). Jenže jinde to nejspíš dopadne podobně a za nejistých podmínek ohledně konkrétních předmětů, neznámé děti, neznámé prostředí, to prostě není řešení. A odejít úplně ze školství, to mě sice sem tam napadne, ale asi jsem k tomu ještě úplně nedozrála.

Naděje, že se na 1. stupeň budu moct někdy vrátit, je mizivá. Dětí zase ubývá, učitelé teď chybí spíš na 2. stupni.

Pozitiva takové změny jsem zkusila dát dohromady, ale nějak to nefunguje. Vlastně na tom pro sebe nic extra pozitivního nedokžu najít. Změny snáším obecně hodně špatně a o tuhle jsem fakt nestála, bez ohledu na to, jak nevyhnutelná byla.