Nestydím. Pokud je v chudé zemi dobrá restaurace s dobrým jídlem a někdo si tam to dobré a drahé jídlo dá, tak tím někomu přispěje na živobytí. Nestydím se za to kde a kdy jsem se narodila, protože jsem to nezavinila. Jen si toho ukrutně vážím.
Dříve jsem se duševně drásala různým styděním a lítostí, ale dnes jsem již pochopila, že náš svět není o rovnováze. Že se vždycky někdo bude mít lépe a někdo hůře a že nikdy se všichni nebudou mít stejně. Že když pomohu jednomu, stejně nepomohu druhému. Že nemohu zachránit všechny nemocné, raněné a umírající, že nemohu nasytit všechny hladovějící, že nemohu obejmout všechny strádající. Je mi líto lidí, kteří neměli takové štěstí jako já. Neubližuji, nezachraňuji a nestydím se. Pociťuji lítost. Občas někomu pomohu. Ale to je asi tak vše, co je v mých silách.
Vždy budou existovat lidé, kteří se mají hůře než já. A vždy budou existovat lidé, kteří se mají lépe než já.