Já už v té době byla dávno vdaná a dětná, můj BM autobusem jezdit nechtěl, protože se tam nevlezl, takže jsem jezdila sama s kamarádkou. Taky jsme přespávali v autobuse, uvařili nám tam kafe, někdy i párky nebo polívku z pytlíku, jedli jsme řízky a paštiky, umývali se na benzinkách. Jezdila jsem tak víc než 10 let. Nevadilo mi to. Já byla nadšením bez sebe, že můžu za hranice, že vidím to, co jsem myslela, že nikdy neuvidím. Pamatuji se, jak jsem se málem rozbrečela v Benátkách, že je opravdu vidím, že tam můžu osobně být. A dosud jsem si úplně nezvykla, že můžu volně cestovat, že mě nikdo nebude buzerovat na hranicích, dělat osobní prohlídku a že nemusím pašovat marky v podprsence. To všecko jsem zažila jako mladá a bylo to strašné. A ta krása, když jsem si mohla "jako světák" dát capuccino ve Florencii na hlavním náměstí nebo si koupit zmrzlinu bez toho, že bych v duchu zoufale počítala, kolik mě to vyjde v korunách.