V naší škole to, co tam jsem, nikdy nebylo růžové, pokud jde o učitelský sbor a vztahy v něm. Situace se vyhrotila loni, kdy došlo konečně k rozbourání starého zaběhaného systému založeného na teroru a strachu (jak od jisté části vedení k učitelům, tak od vyvolených učitelů k žákům a rodičům), odešlo hodně učitelů z obou táborů, vzduch se vyčistil, takže to vypadalo, že od září bude líp.

Během září a října jedna odešlá kolegyně a zároveň matka dítěte, které ale ve škole nechala, spolu s několika dalšími rodiči začala napadat jednu ze dvou nových matikářek (teda vlastně obě, ale u té jedné se to povedlo, i když podle mě za cenu průšvihu do budoucna, pořešit). Prostřednictvím sešitů svého dítěte a proto, že sama tento předmět na této škole roky učila, sledovala bedlivě a okamžitě upozorňovala na jakoukoliv odchylku od jejího systému, který ostatním rodičům prezentovala a prezentuje jako jediný správný a dokonalý. Tito rodiče pak svolávali různé schůzky s učitelkou nebo s vedením školy za účelem vysvětlit nové (na škole, nikoliv v učení) paní učitelce, jak má správně učit a co všechno dělá špatně. Paní učitelka tlak nevydržela a po dvou měsících snahy pracovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí využila jistého zdravotního problému a od té doby je na nemocenské. Tři třídy se tak rázem ocitly bez matikáře, což samozřejmě vyvolalo další rýpavé dotazy, jakže to škola bude řešit.

Jedno z řešení bylo každou hodinu vysuplovat kýmkoliv, kdo má zrovna volno. Pro ty děti by to znamenalo, že ztratí rok výuky matematiky, protože když předmět nikdo nevede a střídají se na něj čtyři různí učitelé, není možné dát tomu nějaký řád.

Přijmout někoho na zástup za nemoc se nepodařilo. Ono se nedaří najít nikoho ani na trvalý úvazek, natož na pár měsíců.

Takže se hladalo v učitelském sboru, kdo by byl ochotný a schopný si ke svému úvazku vzít další 4 hodiny matematiky a ještě aby se to nějak skloubilo s rozvrhem té které třídy.
Díky tomu, že mám ve třídě studentku na zacvičení, která může alespoň některé hodiny u mě vě třídě odučit, tak jedna z těch tříd připadla mně. Původně to měla být jiná, ale vzhledem k dalším okolnostem na mě nakonec padla ta, ve které je dítě té bývalé kolegyně. Od začátku jsem tak pod drobnohledem této paní a není to vůbec snadné. Po každém testu si vyžádá domů sešit na kontrolu (dítě má pořád samé jedničky, není to o tom, že by se potřebovala podívat, co se má doučit), dítě má v hodinách "inspirativní" dotazy (většinou tak o hodinu až dvě dříve, než mám v plánu se obsahu toho dotazu věnovat), někdy mám pocit, jakoby se mnou seděla ve třídě a jen čekala na chybu.

Od toho listopadu, kdy jsem třídu převzala (ale vedená stále jen jako suplující, protože původní učitelka je vlastně jen nemocná), jsem čekala, kdy co přijde. A pořád jen, že všechno je v pohodě, že rodiče jsou spokojení. Pravda je, že od začátku, co je mám, se mi nepodařilo dohnat zpoždění, které stihli nabrat s tou bývalou kolegyní. Ale nebylo to proto, že by ona něco zanedbala, ale proto, že se až moc snažila, aby to, co měli zvládat z loňska, opravdu uměli. Prostě se zdržela opakováním a teď nám ten měsíc chybí. Na druhou stranu já nemám kde brát. Jednu hodinu začneme novou látku, druhou hodinu procvičíme, třetí napíšeme test a další už jedeme dál. Naprosto proti mému přesvědčení, ale tak je to, bohužel, nastavené v ŠVP, že je tam toho tolik .

No a dnes pan ředitel obdržel od té bývalé kolegyně mailem stížnost, že "se skluz stále prohlubuje, učivo se nestihne probrat, není dostatečně procvičeno". No a přestože na tento problém jsem už 2x upozorňovala (v listopadu a v lednu), tak se teď bude řešit a to tak, že mi přibude další hodina v této třídě, abych to mohla dohnat. Tímto se dostávám na 7 hodin trvalého nadúvazku.

Chápu, že pro ty děti je to důležité. Ale já už prostě nemůžu. Aby se u nich nestřídali různí učitelé, vzdala jsem se čtyř hodin ve své třídě, které podle mých příprav učí buď ta studentka nebo moje asistentka. Hodiny, které mě nabíjejí, jsou plné krásné práce, jsem vyměnila za hodiny dřiny a stresu z toho permanentního dohledu a čekání na chybu. A i když člověk vlastně žádnou neudělá, má tato bývalá kolegyně potřebu si stěžovat.

Na tenhle boj já prostě nemám. Vím, že ona pokoj nedá. Jít s tímhle vědomím na druhý stupeň je pro mě sebevražda. Takže nejspíš ve školství skončím. Akorát vůbec nejsem schopná vymyslet, co dělat jiného. K "cokoliv" jsem ještě nedozrála, nebo mám na to "cokoliv" malou představivost. A taky jsem ještě nezapomněla, jak jsem hledala práci dva roky, než jsem našla tuhle.

Vím, že jsou horší věci. Ale je mi to prostě líto.