Krize a nepokoje se nám vcelku vyhýbaly. Jako určitou krizi vnímám tak r. 1968. Byli jsme tehdy s rodiči na dovolené v Jugoslávii, kde nás chytila okupace. Nikdo z Čechů netušil, co se doma děje a obávali jsme se, že bude válka. V Jugoslávii jsme zůstat nemohli, neměli jsme peníze na živobytí. Při návratu nás nepustili přes Maďarsko, to zavřelo hranice, takže Rakousko a sběrný tabor ve Vídni. Rodiče se informovali na možnost emigrace, ale když se dozvěděli podmínky, rozhodli se, že jsou hooodně riskantní a že se teda radši vrátí. Vraceli jsme se až v září, když byly konečně otevřené hranice. Naši sousedi si už fakt mysleli, že jsme emigrovali, nikdo ze známých nevěřil, že se vrátíme. Rodiče návrat riskli i přesto, že netušili, jaká je doma situace, ale řekli si, že nebydlíme v Praze, ale na vesnici, takže tan by to nijak žhavé být nemělo.