Hm, a co kdyby si lidi uvědomili, že se ty nukleární jednotky společnosti - tedy rodiny navzájem potřebují? Že je to první a největší jistota - bezpečný domov?
Že by bylo fajn, kdyby ti dva partneři drželi spolu? Že ve dvou se líp táhne?

Já chápu, že jsou teď doma třeba oba rodiče, nejsou na to zvyklí, půjdou si na nervy. Nebo můžou zkusit spolupracovat, zpříjemnit si vzájemně život...kooperovat, ne "válčit".¨
Jasně, ten druhý je první na ráně, když si chceme ulevit a ventilovat podráždění a vztek...

Jenže si třeba představte, že ten druhý, co vám třeba teď tou svou stálou přítomností leze na nervy, by třeba ležel v nemocnici v nějakém jiném státě, nemohli byste za ním.
Stýskalo by se vám? Báli byste se o něj? Chyběl by vám, pokud by zemřel? Toužili byste po tom, aby byl s vámi zase doma? Nebo by to s vámi až tak moc nehnulo...

Uvidíme, jestli se něco "po" změní i v rodinných vztazích.