Já se nebojím. Do práce chodím stejně jako předtím, kvůli omezenému provozu je tam i venku a v MHD méně lidí, což mi vyhovuje. Rouška mi taky nepřekáží, jsem na ni zvyklá, pracuji v ní, akorát jsem si ze začátku připadala, že jsem si ji zapomněla při odchodu z labu sundat
Zakryté obličeje a velké rozestupy mezi lidmi mi vyhovují, jako autistka jsem zbavená velké nálože neverbální komunikace, která se na mne normálně ze všech stran tlačí a neustále ji musím analyzovat. Nemusím se soustředit ani na vlastní výraz ve xychtu, který ne vždy mám pod kontrolou.
Ekonomické dopady neumím posoudit. Možná půjde časem do kytek věda a výzkum, jakožto zbytná část lidské činnosti, ale nebojím se toho jakožto ztráty obživy, mám i jiné záložní možnosti zisku, které teď nevyužívám, protože to není třeba a ty peníze je vhodnější alokovat jinam. Všechny ty zábavy a cestování, které jsou teď nedostupné, pro mne stejně neměly žádný význam, takže jsem o nic nepřišla a peníze na můj úsporný životní styl by mi vydržely možná i roky.