Evelyn, já prostě to vesnicanstvi nemám v genech. Můj praděda byl stolař, půdu žádnou neměl, barák jo - jednu místnost s hliněnou udusanou podlahou.moje babička byla poslední z 10 děti, 5 se jich dožilo dospělosti ale jednoho syna ztratili ve válce, padl.u Charkova ve 22 letech pro císaře pána a jeho rodinu. Babičku vzali ve 13 ze školy a musela v továrně síť vojenské uniformy. V 15 zdrhla dělat radši služku u Židů. Tam se naucila perfektně německý. Dědeček byl vyučený číšník, pracoval v nóbl kavárnách, seznámil se i s Masarykem.za krize to bylo horší, babička musela na černo síť a protože nebyla vyučená svdlena, brala nízkou mzdu např.panskou společenskou košili ušila za 1 korunu. Přesto moje maminka vystudovala gymnázium (maturovala zrovna v roce atentátu na Heydricha) a aby nemusela jet do Reichu na totální nasazení, sehnala ji babiččina zákaznice dvouletou školu pro sekretářky. Po válce pak maminka vystudovala vysokou školu ekonomickou. My jsme prostě nebyli sedláci už několik generací. Dědečkové rodina bylo uasbsami havíři, ale když jeho sestra Ludmila umrelala ve 20 na TBC, tak mu dovolil vyučit se číšníkem. Dědeček s babičkou milovali divadlo a každý týden chodili do ostravské opery.taky hodně četli, měli značnou knihovnu a vedli k tomu i maminku. Dědeček se zlobil.kdyz maminka zajala babičku do biografu, to nebylo to pravé eni.takze já v sobě nemám ani speticku venkovanky, potrpim si spíš na zážitky než na vlastnění věci, ať už je barák, zahrada, krásné auto, oblečenít, bytové zařízení.nechci věci chci zážitky, nikdy nezestarnou, nekazí se, mám je stále u sebe a vystupují v nich všichni moji milování o které jsem ji tak nebo onak přála.