Vídáme se s mamkou, většinou na těch "zdravotních procházkách", dva dny jo, dva dny ne. Ona musí na vzduch, Riška musí na vzduch a já taky. Projdem se, u nějakého obchodu mě počkají, já vletím, nakoupím a pak jdeme zpátky. Cestou si ani nic moc neřeknem, vadí nám roušky, mamka má naslouchátko, já huhlám, taky nechcem mást Ríšu a něco před ním rozebírat. Efekt, že jsme spolu to má, ale takový jaksi hořký.

Dnes šla takto na procházku s mojí sestrou.. Otec si nepřeje, aby k nim chodila, ona jezdí autobusem, chodí do práce, nakupuje atd.
Mamka to až tak vážně nebere, spíš jako obrana proti otci, který by nejraši asi chodil ve skafandru a přehání to šíleně, honí ji aby si myla ruce a občas dokonce za ní stojí a říká jí, jak to dělá špatně.
No psycho. Proto si "dovolujeme" ty naše procházky, pro trošku psychické pozvednutí.

S tchyni nic. Ale v tom není změna.

Spíš mě hrozně mrzí, že se nevidíme s holkou, co mám na Jižní Moravě. Zvlášť teď jak budou velikonoce. Jak malý roste, vidím jen na fotkách nebo videu, štve mě, že pro něj budu cizí babka! Voláme si, ale to nestačí, je tam hrozná atmosféra, ještě po tom úmrtí, s tímhle dohromady na houby.