Ještě ne definitivně, asi... Ale prostě mám děsnou chuť zalézt do postele, schovat hlavu pod peřinu a nevylézt dokud svět "tam venku" nebude zase normální . Jenže to samozřejmě nejde, tak se holt snažím přežít každý další den, udělat co je potřeba, být tu pro kluky, dala jsem si dlouhodobý cíl, snažím se zhubnout a zase začít běhat. Ale jsou to všechno takový náhražky. Současná situace mi prostě vzala všechno, co mě aspoň trochu drželo nad vodou. Teda práci ještě mám, jen si teď povinně vybírám dovolenou, ale fakt se bojím, že o ní přijdu.