Obvykle vzpomínávám na své tajemné babičky a jejich fantazii, ale došlo mi, že to nejdůležitější mám po své často kritizované matičce. Nedělám z věcí vědu, mám ráda lidi, trpím selektivní pamětí na to dobré, nevyčítám si a ani nikomu a když se bojím, tak už musí být čeho. Jsem prostě šťastná povaha.
Vizuálně se podobám tátovi, ten byl hodný, odpovědný makáč, to fakt nemám.