Irmi, o založení diskuse na velmi podobné téma přemýšlím už delší dobu. Třeba ji časem založím. Velmi dobře ti rozumím. Základem opravdu je vůbec nic nevysvětlovat, jak tu už spousta holek psalo. Věta "tohle nebudu poslouchat, ahoj", BEZ jakéhokoliv dodatku (i třeba jen protože to nemám zapotřebí, protože mě to ničí atd., cokoliv dodáš prostě dává tomu druhému možnost na to reagovat a rozjet se znova). Myslím si, že by i mohlo fungovat, jak psala tuším Ráchel, příště vystupovat zase jako by se nic nestalo. Což my "normální" neumíme, ale funguje to. Ji nezměníš, musíš změnit své pocity z toho. Ta situace je objektivně pořád stejná - jste pohádané nebo prostě stalo se, co se zrovna stalo. A ty máš dvě možnosti - být z toho v čudu, nebo si říct, že tě to prostě už ničit nebude, a fakt to nechat za těmi dveřmi. Domů si to nepustit. Mami, tohle nebudu poslouchat, ahoj (ani neříkat tohle jsi přehnala nebo cokoliv dalšího, ne, pouze neutrální oznámení), odejít s tím, že je to JEJÍ problém, její boj, její život, ona si takto řeší svou minulost, svůj vztah se svou matkou atd., cokoliv, a je to JEJÍ ŽIVOT A ZODPOVĚDNOST. Tvůj život je jiný, jinde. Máš skvělou dceru a měla jsi skvělého manžela. Na tom matka ani její útoky nic nezmění, jakkoliv by si to třeba přála - a je to JEJÍ problém. Tvůj život je jiný a jinde, tvým úkolem teď je postarat se o dceru, dostat se sama do kupy z událostí, co tě potkaly atd. Tvým DOBROVOLNÝM úkolem jistě je i postarat se o svou matku a nenechat ji někde zemřít v zapomnění. Fajn, to se nevylučuje. Ano mami, toto udělám, takto pomůžu. Aha, chceš toto, to už ne, promiň. Ne, promiň. Opravdu ne, promiň. Ahoj. A opět ÚMYSLNĚ provést tu očistu - její problém, její zodpovědnost, ne tvůj život atd., než se vrátíš zpět k sobě domů, ať už fyzicky před dveřmi nebo psychicky při telefonu. A příště zase BEZ negativních emocí z minula začít znovu, jako by to minulé nebylo. Fungují krátké a naprosto neutrální věty. Toto nebudu poslouchat. Toto je pro mě důležité. (To funguje na otázky "proč" - proč děláš tohle, proč neuděláš tohle, proč atd. - je to pro mě důležité. Tečka. Bez jakéhokoliv jediného slova vysvětlování, ospravedlňování se, vysvětlování. Většinou se jedná o naprosto základní, normální věc, která vůbec ospravedlňování nepotřebuje a ty bys stejně ničeho nedosáhla.) Takto se ke mě nechovej. Pokud budeš pokračovat, musela bych odejít. Dobře, odcházím tedy, naše domluva na čtvrtek platí. Ahoj. Jenže nesmíš polevit, protože když polevíš, přijde útok. Musíš to vydržet déle než mamka, v jejím věku to znamená už asi napořád:(. Ale odměnou ti bude, že časem, ne hned, to tak opravdu začneš cítit. Opravdu budeš cítit, že už nemá takovou moc. Nebude ti to jedno, ale třeba nebude bolet to břicho. A tak...

Ale snadno, přesnadno se to píše, já vím!

Jsou věci, které nezměním. Kdybych tu popsala, co blízká osoba říká mě, tak byste to vůbec nepobraly. Protože je to prostě tak mimo, že to normální člověk nepochopí. A je strašně snadné říct "ty jo, to bych toho člověka poslala někam". Provést to už tak snadné není, zvlášť, když toho člověka máme třeba i přece jenom rádi. Resp. jinak, je snadné ho poslat někam. Není snadné na to pak pořád nemyslet, aspoň doma v duchu se neospravedlňovat (za něco, za co to vůbec není potřeba) atd. atd. To už prostě pak fakt funguje jen tvrdý zákaz té myšlenky, jakmile si jí všimneš, prostě úmyslně začít myslet na něco jiného. Třeba počítat matematický příklad, jak říká Radkin Honzák.