jsem "doma" 6 týdnů - první dva týdny bylo práce strašně moc a to jak doma, tak v práci tak ve škole s dětmi a měla jsem pocit, že to nemůžu dát. Třetí týden se uklidnila škola a mohla jsme lépe pracovat, zajelo se to doma a vynutila jsem si na manželovi občasné střídání ve vaření. Ačkoliv normálně nevaří odmítám se tvářit, že vysokoškolák nedokáže upéct kuře s rýží a nakrájet k tomu zeleninu. Představovala bych si půl na půl a reál je 6 ku jedné, ale i tak to helfne.
4. týden jsem měla nucenou dovolenou, před Velikonocemi a doslova jsem si to užila. Měla jsem klid na učení s dětmi takže to šlo hladce, vařila jsem taky v klidu a s radostí, ráno vyspávala (normálně na HO vstávám na budík) a o to víc i sportovala. To jsem teda zavedla od počátku, že chodím obden běhat, abych se hýbala a abych taky nepřibrala a moc to pomáhá. Po výletech teda nejezdíme nikam. Bydlíme na vsi.
Minulý týden jsem už začala děti pouštět ven - ve dvojici se známou kamarádkou s rouškou, ale je to supéééér, když dítě není celý odpo doma.
Teď v týdnu jsem dostala info, že od května zpět do práce na full time a už doma houstne atmosféra jak to budeme dávat.
Takže za mě krátkodobě super změna a dá se na tom hledat pozitivní, ale dlouhodobě by mě takový život netěšil.