Je vecer.
Ale zase uz pozde na souvisly myslenky.
Tak jen utrzky:
Dosla jsem pro sebe k tomu, ze kazdej je zodpovednej sam za sebe.
S jedinou vyjimkou:
deti, ktery my sami na tenhle svet privedeme.
Ty jsou na nas zavisly a za ty jsme opravdu do jejich dospelosti zodpovedni my.
(Ale jenom tak dlouho, pricemz "dospelost" pro me zacina kolem 16.)
Naopak to neni, deti nejsou zodpovedny za svy rodice.
Ani za jejich stesti.
A kdyz to rodice presto od deti "ocekavaji", je to frackoidni chovani tech rodicu.
Je blby, kdyz v detstvi nedostanu tu porci lasky od rodicu, co mi signalizuje, ze jsem uzasna, ze mam cenu a ze si sama sebe mam/ muzu/ musim vazit.
Neni to ale moje chyba - jejich!
Ja jsem "dokonaly stvoreni" i tak.
A jeste neco, co tady uz hodne lidi psalo: ja nemusim milovat svy rodice!!!
Jako bezmocny mimino musim, asi to je biologicky tak zarizeny, pro preziti.
Pozdeji uz ne.
Nikdy nezapomenu na ten sok, kdyz jsem ve svych 24 letech od jednoho znamyho slysela
"Ja nenavidim svy rodice!".
Tim se mi otevrel novej vesmir, ve kterym bylo tohle mozny.
(A to ten znamej nebyl zadnej blbec, kolem 30, fyzik.)