Přidat odpověď
Madelaine, já kdybych měla zkušenost vztahu s dcerou jenom na pubošovi, tak si také myslím, že je zažehnáno, velmi si rozumíne, nezřídka se mnou spí v ložnici, mluvíme od rána do večera, nikdy se neprudíme. Jenže co bude za 10 let?
Mám i "starou" dceru a obávám se, že by na téma "strašná matka" udržela také dlouhou diskusi. Nikdy jsem nepochopila, co jí přesně vadí, nehodnotím její život, naopak jsem s pocitem, že jsem jí podporovala "v každé píčovině, co si vzpomněla". Momentálně se trápím, že ona než by si představila, že se mnou sdílí dům v řádech týdnů, raději je v promořené zemi sama.
Je to dítě mazlené, obdivované, hvězda rodiny,ovšem s žádnou ambicí, aby vydělávala nebo někde kázala, případně se nějak vdávala za úspěšné muže, nikdy jsem nic takového nepredikovala, nemám dojem, že bych ji někdy kritizovala, v zásadě jsem nikdy ani "nenaznačovala". Má mě ráda , ale těžko mě snáší. Mít jenom ji, tak prožívám totální pocit selhání v tom, co je pro mě nejdůležitější.
Říkám si, že je to kolotoč příčin a následků, obávám se, že není zcela spokojena se svým životem a máma je první na ráně coby viník. Je to velmi osobní a je těžké o tom psát.
Žiju v naprostém míru s jejím "dost nemožným" bratrem, který vyrostl za stejných podmínek ve stejné atmosféře.
Proto jsem trochu citlivá na trénování matek.
Předchozí