Kdybych se nebála, že je to rouhání, tak budu coronaviru blahořečit. S MM střídáme posledních 10 let období kdy jeden buď dře do úmoru, nebo dojíždí do zaměstnání na několik dnů v týdnu, případně obojí. Mne letos na začátku roku nemoc vyřadila z pracovního procesu, zůstali mi jen domácí klienti, dětská skupina, měla jsem mít pár víkendovek plus příprava na letní tábory. Vše krom domácích klientů se zastavilo nebo zbrzdilo a ti vlastně taky - dělám účto a dokladů je poskrovnu, mám po dvaceti letech tři týdny dovolenou (první měsíc dobíhaly daně, to jsem si ještě neuvědomovala až tak). MM od začátku února jezdil pro nového zaměstnavatele po republice a okolních státech. Teď má HO. Tři týdny s námi byla na HO i dcera s přítelem - báječná změna oproti posledním rokům a pár návštěvám za rok. Plus syn vysokoškolák. Chyběli mi druhý syn s rodinou, poslední dva týdny už se stýkáme, my i oni jsme jinak doma. Trochu bojujeme se seniory, ale opět nic nad normál, všichni jsou zatím samostatně ve svých bytech a nejsou sami. Strašně si užívám domu, kterým normálně jen probíhám, po letech dáváme dohromady zahradu, jsme hodně spolu, psi si naši přítomnost vyloženě užívají. Ano, už se nezúčastníme posledního koncertu Spirituálu v sestavě, ve které jsme ho viděli před pár měsíci, u pár dalších koncertů doufáme, že jsou jen odloženy. Bylo mi úzko hlavně ze strachu před návratem totality, po čtvrtku to trochu opadlo. Pokud se nesesype žádný zdravotní průser, budu toto období považovat za moc fajn pro sebe a své blízké a znamená pro nás, že se budeme opět pokoušet najít si oba práci z domu nebo alespoň spolu.